Červenec 2012

Fialové vlasy, výšková dálka a dvojnásobné zklamání od kamarádky v pyžamu

31. července 2012 v 23:02 Deník
Dnešek byl pro mě po dlouhé době nabitější. Ráno mě totiž čekala SMSka od Wolfy, jestli bychom nevyrazily na kolech do jistého města. Souhlasila jsem, a opět mě to překvapuje. Já totiž absolutně neumím jezdit na kole. Nejde mi to. Nebaví mě to. Po pár metrech vypadám, jako bych právě svým tělem protrhla pásku maratonu. A kolo mi skřípe, skučí, vrčí a hučí.

I přes tato nelichotivá fakta jsem se tedy po delším rozkolébávání donutila dostavit se na místo, kde jsme se setkaly. Wolfy mi tam oznámila, že se jí už nikam nechce a divila se, proč, proč proboha strkám hlavu do ohně. Já ty své nové fialové vlasy, které jsou dle některých zrzavé, hnědé nebo černé, za ty čtyři dny prožitými s nimi zbožňuju! Sice jsem se setkala i s názorem, že mi nesluší a že bych si měla dát blond(!) nebo růžovou(!), ale má zraněná dušička byla potěšena milými slovy: "Kačí, nic si z toho nedělej. Já být tebou, pochvaly od někoho staršího bych se děsil."

S Broukem v hlavě

30. července 2012 v 0:07 Deník
23.10

Tak přesně přesně před dvěmi hodinami jsem ukončila facebookové naříkání na absenci herců s Wolfy a vypla jsem počítač, načež jsem si do obývaků nachystala Kofolu a zlikvidovala jsem jeden zákusek neznámého řezu. Zatímco jsem ho do sebe ládovala, zvládala jsem pořvávat, at' už konečně cestování po Česku vypadne z naší obrazovky a objeví se na ní nápis Brouk v hlavě. A ačkoli se mi to subjektivně zdálo nehorázně dlouho, za pár minutek jsem se dočkala své přeoblíbené inscenace. :-)

Před měsícem a něco jsem ji viděla v mém milovaném divadle a mohla jsem se smíchy přelomit, což zvládám v kterékoli z částí této kouzelné budovy. Jediný důvod, proč se těším na září, je, že mám v plánu shlédnout asi pět her. A jedním z nich je i Brouk v hlavě. Prvotní zápletka, podezření z nevěry, totiž doslova roztočí kolotoč zmatků, omylů a úžasných okamžiků, které jsem si plně užívala s herci na prknech, co znamenají svět, a o něco méně s televizní verzí.

Viktor Preiss, Zlata Adamovská, Václav Postránecký, Martin Dejdar, František Němec... Je mi jasné, že to jsou zvučnější jména než jména oněch herců, kteří mě a další diváky jednoho krásného večera bavili. Jenže jsem se prostě zamilovala do té méně známé verze této úžasné frašky a odmítám uznat, že by tahle byla lepší. ( Pro mě ) nebyla. At' žije divadlo! A ted' budu strašná!

Zámek vyměněn za kladívka a zahrada za míčky?

27. července 2012 v 14:22 Deník
Čím déle jsem nic nenapsala, tím více se mi psát nechce. Z důvodu ještě většího zhoršení mé absence jsem se tedy dokopala k článku, ačkoli tento týden se nestalo nic nového hodného zaznamenání. Mým prázdninám stále kraluje nuda a já jsem pořád nenašla způsob, jak dosadit nového vládce.

Má úterní snaha zdrhnout do zámku se navzdory všem mým plánům nevyplnila a zvrhla se v minigolf s Wolfy. Jako sportovní antitalent jsem tuto změnu nebrala jako št'astnou, ale i přes to jsem se na hřiště dostavila. Mé stále klesající ego zastihla dobrá zpráva - Wolfy odmítla zapisovat číslo t'uknutí (ehm), kterým jsme dopravily míček do jamky, a naše sportování se přeměnilo na obyčejné povídání.

Když jsem se ale v závěru chtěla dopátrat toho, proč jsme zámek vyměnily za kladívka a zahradu za míčky, dozvěděla jsem se, že má kamarádka má strach z člověka, který tam pracuje a neúnavně se na ni mračí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že kvůli svraštělému obočí už nebudou krásná společná dopoledne v zámku, plížení se po chodbách i po schodech, šeptání o tom, kdo to asi řve za těmi dveřmi ani další chvíle, na které jsem se celý rok těšila. A doted' tomu nevěřím.

Kresba - Já s bratrem

27. července 2012 v 14:06 Bonyina dílka
Tady jsem se snažila o přenesení fotky. Je ze dne, kdy mě mí rodiče unesli z porodnice a zapomněli mě tam vrátit, takže jsem nucena zůstat tady s nimi. Achjo. To malé roztomilé a krásné stvořeníčko jsem samozřejmě já a to, co mě drtí v tlapách, je hrdě nazýváno můj bratříček. A tak strašně vážně nikdy nevypadal. :)

Kamarádi blázni a slečna, co hořčici ráda

22. července 2012 v 19:10 Deník
Včera večer se tat'ka snažil naši rodinu vytáhnout někam ven, ale bratr i mamka protestovali. Jen já jsem byla ( ostatně jako vždy ) natolik hodná, že jsem kývla, ačkoli se mi vůbec nechtělo. Už při nastupování do auta jsem měla výčitky a jsem ráda, že naprosto neoprávněné.

Jako první jsme se zastavili před mi dobře známou hospodou, kde jsem jako malá trávila docela dost času, protože ji vlastní tat'kovi známí. Zmáčka jsem kliku, otevřela jsem dveře a vešla jsem dovnitř pozorujíc zraky tří lidí, které se upíraly na mě a na mého rodiče. Pak se na nás teta a strýc vrhli, že nás neviděli kdo ví kolik let, že se nestavíme a jak jsou rádi, že jsme je konečně přišli navštívit, i když jen dva.

Po zlikvidování bezvadné jahodové zmrzliny a řádně vychlazené Kofoly nás strýc odvedl na zahradu, kterou jsem vždycky milovala. Bazén se skluzavkou, rybami a lekníny, strašně vysoká houpačka a desítky zvířat kolem nás, prostě neobvyklý koutek země, který mám strašně ráda.

Malba - Nálada

22. července 2012 v 14:56 Bonyina dílka
Další obrázek z výtvarky, tentokrát jsem se pokoušela prsty zachytit mou právě probíhající náladu.


Vlčí oči, dřevěné korálky a zážitky z mostku

20. července 2012 v 22:45 Deník
Právě jsem se vrátila z kina a vřele Vám doporučuju film Líbáš jako d'ábel, protože jsem se u něj neustále svíjela smíchy. Ted' se ale chci pozastavit nad některými dny z pomalu se krátícího týdne.

Ve středu jsem se svou nejmilejší tetou, její kolegyní a dcerou dotyčné kolegyně vyrazila do Olomouce. První, co jednoznačně stojí za zmínku, byl přenádherný řidič trajmave. Když si všiml, s jakým vysmátým a uznalým kukučem na něj zírám, sklonil hlavu a přitom se na mě podíval, vlčí oči se tomu říká.* Vydržel to jen mžik, pak se začal usmívat a potom naznačovat, že už musí jet. Škodááá...

*Pro Wolfy: Vzpomeň si na pohled herce, kterak se tvářil při jeho milé průpovídce: "Představte si, že jste v divadle, a nějaká žena se na vás dívá...!"

No a pak musím poukázat na obchod s taškami, botami a náušnicemi. Tam se jednoznačně musím vrátit. A taky do té korálkárny, kde jsem objevila malé dřevěné různovarevné korálky. Miluju dřevěné korálky! Když jsem byla malá, měla jsem jich doma plnou krabici. Ted' jsem se ji pokoušela najít a objevila jsem jen malou část původního počtu. Achjo.

(E)migrace dobré nálady

16. července 2012 v 22:18 Deník
Tyhle prázdniny v sobě mají něco zvláštního. A vůbec, ale opravdu vůbec se mi to nelíbí. Ráno vstávám brzo ( 7 - 10 hodin! ). Pak se mi při pohledu na snídani obrací žaludek, takže se otočím a jdu se znovu svalit do postele, abych s pomocí snáře dešifrovala své sny. Donedávna mi k této smysluplné činnosti stačil jen ten internetový, ale od včerejška mám svůj vlastní, papírový, s obracejícími se stránkami. A asi mi hrábne i natolik, že začnu vykládat karty nebo číst z dlaní, protože to tam mám taky popsáno.

Včera jsem případ Já a sny probírala s kamarádem při našich skoro každovečerních Facebookových debatách. Vždycky si při nich připadám jako na hřišti, kde musím raketou odrážet spoluhráčovy údery, aby se na něj znovu sesypaly, on je mohl opět zneškodnit a tak to jde dál a dál, dokud si nepopřejeme krásnou noc, sladké sny a příjemný nadcházející den i život. A je mi při těchto slovních přestřelkách neskutečně krásně. Dokáže všechno obrátit k tomu optimistickému směru, což je vlastnost, která se před mou osobou v poslední době ukryla někam neznámo kam.

Respekt z klíčů, překrásné chování a strach kvůli snu

13. července 2012 v 21:28 Deník
Dnes dopoledne jsem vyrazila na zámek, abych se zúčastnila prohlídky. Překvapivě jsem jediný člověk na světě, kterého by taková myšlenka napadla když prší, takže se žádná prohlídka nekonala. Místo toho jsem se sama toulala tam i po zámecké zahradě. V té zrovna osm chlapů dávalo dohromady malé pódium, po kterém s Wolfy často poskakujeme se slovy: "Sobec! Ani kapku mi nenechal!" Pak jsem v doprovodu tety a její kolegyně absolvovala výstavu, vyhození ze zámku ( "Zámek se bude zavírat!" ) a další výstavu.

V minulém životě mě asi umlátili klíči. Jak jinak si vysvětlit, že před jejich chrastěním okamžitě zdrhám? Nelíbí se mi to. Znervózňuje mě to. A už jsem říkala, že to nemám ráda?

A k tomu decentnímu vyhazovu od kastelána v pořadí již druhém - když jsem ho dnes ráno na nádvoří míjela, usmívala jsem se a pozdravila jsem ho. Na ten úsměv očividně nebyl zvyklý, dle mimiky netušil, jak má reagovat. Vytřeštil oči, pousmál se, okamžitě se zamračil a zařval na mě hlasité: "Dobrý den!" a oba jsme se od sebe vzdálili. Tot' tedy vše k tomu vyhazovu. :D

"Měl jsem včera sen, že jsem spal. Zdálo se mi to a já jsem byl vzhůru."

10. července 2012 v 17:39 Deník

Pokud se Vám nadpis tohoto článku zdá povědomý, možná jste si právě vybavili jednu z mých nejoblíbenějších hlášek z M*A*S*He vyřčenou Alanem Aldou. S Vašim dovolením jsem si tyto dvě věty vypůjčila, protože má noc ze včerejška na dnešek k nim má velice blízko.

Nejdříve jsem nemohla usnout a pak se mi zdál sen. Nádherný sen. V doprovodu mých oblíbených herců z divadla R. a S. jsem se procházela po krásném prostorném domě. Pak R. dostal nápad, že bychom si mohli zahrát schovku. Měl nás hledat, takže zatímco S. zmizel neznámo kam, já jsem ustoupila jen o pár kroků a nalepila jsem se na žlutou stěnu. Samozřejmě mě R. našel jako první. Pevně mě rukama chytl za ramena a do očí mi řekl, že nehledal mě, ale včelku Máju. Ten chlap je naprosto normální. (!)