Duben 2012

S Othelem a tragédií 4 km za Kofolou

29. dubna 2012 v 21:09 Deník
Včera k večeru k nám po dlouhé době zavítala Wolfy. A zatímco ona sebou švihla na mou postel a začala naříkat, co a kdo všechno ji sere, já jsem lítala po pokoji a rvala jsem se do sukně a trička se zombií. Když se mi to povedlo, vypravily jsme se ven - pryč. 4 km kvůli Kofole. Ale co mi bychom pro ni neudělaly, žé?!

Cesta tam byla krásná. Za západu Slunce se po dokonalé silnici řítila dvě upištěná a uřvaná stvoření, každá z nich na jedné straně cesty, snažíce se zpívat: "O-o-thelo, ou jé, černá duše, černý tělo!" a následně i: "To byla tragééédie, na na na tragééédie!" Mimoto jsme samozřejmě nepřestávaly zvědavě pokukovat po řidičích a opovrhovat řidičkami, ani se rozplývat nad celkovou atmosférou a rozkvetlými jabloněmi kol cesty. Jeden záchvat smíchu střídal druhý, k tomu nám stačila třeba jen asfaltová skvrna ve tvaru krokodýla. (Já chci krokodýla!)

Největší trest a nenápadný policista

27. dubna 2012 v 13:53 Deník
Je to neuvěřitelné, ale vážně se mi to povedlo! Ve středu jsem se dozvěděla, že jsem přijata na obě školy, kam jsem chtěla. A zvláště v městě L. mě to docela překvapilo, protože jsem tam předvedla mou neinteligenci v matematice. ( Navíc jsem si na schodech s rantly proti padání zvládla rozbít hubu. Našteští jsem se při mém pádu stihla chytnout zábradlí. Pro zajímavost - hned za mnou šel učitel nenápadně si rukou zakrývající ústa. )

Když jsem zprávu o přijetí oznamovala kamarádovi, reagoval slovy: "Fááákt? No já to hned věděl, Kačí!" Při vyřčení prvního slova mu div nevypadly oči z důlků a při dalších se velice nenápadně díval na stranu. Očividně ve mě nevkládal žádné velké naděje. :D

"Já mám divný kalhotýýý!"

23. dubna 2012 v 20:29
Dnešního dne jsem vstávala něco po čtvrté, protože se můj milovaný rodič rodu ženského rozhodl mě táhnout na přijímačky do školy v Brně, kterou mám stejně jen jako pojistku.

Cesta tam neměla chybu. Vážně mi dvě hodiny v autobuse nevadí. Však né, jak by mohly. Do háje, to jsme vážně museli jet tak brzo?!

V Brně jsem pak byla nucena vystoupit, což se mi povedlo se zdárným záchvatem smíchu, zatímco mamka střídavě zelenala a následně bledla. Začínám milovat ranní debaty v autobuse. Dokonalost, až na ten debilní čas a zimu, brrr.

Chudáček ženich

23. dubna 2012 v 19:43 Deník
V neděli jsme s Wolfy byly zase v zámku za účelem jít po dlouhé době na normální prohlídku. ♥

Při cestě tam jsme uviděli svatebčany, kteří z námi milované raně barokní budovy zrovna vycházeli. Naše první reakce byla, že bychom se mohly rozběhnout za nimi a sápat se po ženichovi ( za předpokladu, že by nevypadal vůbec špatně, samozřejmě ) se slovy podobnými těmto: "Tati, proč jsi nás nepozval? A maminku taky ne! Ta ted' musí doma kojit Aničku, chudinka. A kde je vůbec Honzík, měl jsi ho přece hlídat! Tati, tys ho zase ztratil?!" Vážně by mě zajímalo, jestli by dotyčný chudák dostal od své párminutové choti facku, nebo jestli by se tam nevěsta začala kácet smíchy.

Můj zápis z dějepisu? Wolfy ošahávající herce.

19. dubna 2012 v 14:26 Deník
Dnešní dopoledne ve škole bylo obvláště debilní, a to ještě více, než jindy. Zatímco za mnou sedící kamarád o každé přestávce ošáhaval holku, které to vůbec nevadilo, ačkoli má kluka, což vážně nechápu, já jsem se hádala s Wolfy.

Ta se rozplývala nad fotografiemi našich oblíbených herců s krycími jmény Kristián a Plyšáček. ( Půjčím mu tu přezdívku, přestože ve skutečnosti patří někomu úplně jinému. ♥ ) Mimo nepřestávající "Mmmm..." se srdíčkami v očích Wolfy sem tam zvládla mrknou i na mě s tím, že Plyšáček je přece jenom hezčí než Kristian. Uíííí, není! Nemůže přece porovnávat černovlasého namakaného kluka s hnědýma očima s modrookým blond'áčkem. Nejde to! Oba jsou přece stejně krásní!

Politování hodný Šimon, těhotní herci a roznašeči pomazánek

18. dubna 2012 v 21:39 Deník
Předem se omlouvám Wolfy, které jsem už včera slíbila článek. Ale když s tím mým záchvatem smíchu se vážně psát nedalo. Všechno začalo odpoledne ve výtvarce. Do místnosti, kde jsme se my - samé holky - snažily spatlat něco z hlíny, se totiž na pár vteřin vpašoval jeden docela hezký kluk jménem Šimon.

Hned po jeho rychlém odchodu se mé výtvarnické kolegyně začaly bavit o tom, že by ho mohly jít jakoby náhodou navštívit. Nenápadnost sama. ( Dovolím si použít Wolfyino slavné, pověstné a velice trefné: "Nenápadné jak my v zámku." ) A zatímco na sebe mé vrstevnice řvaly, že už by mohl přijít zase, protože byl vážně kus, vynořila se ze dveří naše učitelka, která okamžitě poznala, o kom je řeč. Dokonce nám začala vyhrožovat, at' konečně začneme makat, že nám to Šimon přijde zkontrolovat.

Fotbal při svíčkách

14. dubna 2012 v 22:46 Deník

"Až se uskuteční sen, tak budete probuzeni." Boleslav Polívka



Konečně bylo léto! No a mého oblíbeného sluníčka jsem si užívala v našem bazéně, na jehož dně si vykračoval sem a tam nějaký korýš, nejspíše červená langusta. Nezírala jsem na něj sama, byl kolem mě půlkruh dvou nebo tří ženských. I přesto mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Ale přiznávám, že jsem se bála.

U nás doma jedl můj kamarád a jeho kolega z práce nějakou žlutou chlupatou placku z bůhví čeho. Opět nic divného. Dokonce jim chutnala.

Přestože mě mamka začala nutit, abych se za tou korýšovou potvorou v bazéně vrátila, že mě doprovodí (McOch, jak milé!), já jsem odjela pryč, sama nevím kam, se setřenicí a jejím klukem. To auto jsem řídila já. A nekrásnější byla dotyková obrazovka na místě, kde obvykle bývá volant. Když jsem ji vypínala, svítila krásným pronikavým zeleným světlem. Má reakce? Narosto normální.

Má dnešní neviditelnost a milá vzpomínka

10. dubna 2012 v 14:24 Deník
Tak jsem během dnešního dne objevila svou další vlastnost - částečnou neviditelnost. Teda ne že by mi naráz zmizla ruka nebo noha, ale někteří lidé mě očividně nevidí a nebo ještě hůře - přehlížejí.

Nemyslím si, že by bylo normální stát u dveří a čekat, až se na mě válící dav uvolí mě pustit na chodbu. Přesto jsem to chvíli vydržela a pak se vydala ke dveřím, abych se nějak procpala. A zatímco jsem se o to ze všech sil snažila, řvala jsem na těch přinejmenším deset o dost mladších ignorantů, kteří se rozhodli mnou projít a nevyšlo jim to, že se první vychází a potom se vchází. I tak to nepochopili a příště mi rychlý odchod umožní jistě stejně ochotně. Jak milé. Závidím učitelce, která se na ně jen usmála. Ale pak stejně použila mou strategii. :D

Pár (z)rad do života aneb Prohlídka zaměněna za rohlík

4. dubna 2012 v 6:25 Deník
V neděli se konečně po půl roce otvíral zámek, který jsme si s Wolfy tak Harpagonsky přivlastnily. A byl to pro mě velký den nejen z tohoto důvodu. Už půl roku jsem měla domluvené s kamarádem, že půjdeme společně. Za to mě nechtěli přizabít jen rodiče, ale dokonce i já. Sama sobě bych si nafackovala, že jsem tam Wolfy chtěla nechat samotnou, a ona mi to taky dávala pěkně najevo , ale když... Tohle prostě nejde vysvětlit. Na jedné straně nejlepší kamarádka a na druhé kluk, ke kterému cítím něco víc. To se prostě nedalo rozhodnout a tímto se své společnici v dobrém i zlém omlouvám, že mě vůbec napadla taková pitomost, abych šla s ním.

Je docela těžko uvěřitelné (alespoň pro mě), že klukovi půl roku při každém setkání připomínám ono datum - strašně složité datum aneb 1.dubna - a on mi pak hodinu před začátkem času, na který se těším bez přestání "jen" 6 měsíců, oznámí, že na to zapoměl. Dvě vteřiny jsem na něj zírala a čekala, až zařve: "Apríl!" Nestalo se a já se tak naštvaná vydala rychlým krokem na autobus, který mě měl k zámku zavést, provázena otázkou, kam jdu. Utopit se, zlato. A bez tebe! To, že nejdeš ty, neznamená, že já taky ne. Pá. :P Vážně nevím, jestli mi tak pohnulo žlučí jeho: "Já jsem to úplně vypustil z hlavy." nebo: "Tak jsi mi to měla připomenout."