Březen 2012

"Co tě vzrušuje?"

29. března 2012 v 20:05 Deník
Včera jsme psali test z výtvarky. Docela absurdní, co? Jenže já... já, která chci jít studovat historii, jsem naprosto pomotala renesanci. Detail. Vdruhé hodině výtvarky jsme pak kreslili perspektivu. Netuším, proč něco tak nudného musímě dělat každým rokem.

Uprostřed kreslení či spíše rýsování místnosti z plánku, který ležel přede mnou, jsem se sbalila a zdrhla jsem na konec třídy. Teda ne že bych měla něco proti Blondie Zombýně, vedle níž jsem do té doby seděla, ale ta lavice se nohorázně viglala. Proto jsem se odstěhovala až do jedné z posledních, kde se ke mě začali hned nenápadně otáčet Zuzka a Tomáš. Ne, vážně nejsem tak kolektivně oblíbená.

"Hezký? Ne! Učitel? Ano!"

25. března 2012 v 20:46 Deník
Ano, už je to tak. Budu se muset smířit s tím, že po světě chodí bytost mi vzhledově podobná. Chudinka! Ale proč? Proč se musí vyskytovat v mém okolí a chodit na stejnou školu, kam chci já? A nejde jen o ty dvě holky, které se se mnou nedávno začaly bavit v autobuse a já vůbec nevěděla, co jsou zač. :O

V pátek jsem byla psát SCIO nanečisto v té mé snad budoucí škole. Tam mě první učitel a také sympat'ák č.1 zavedl do kanceláře. Tam mě přivítala zástupkyně ředitele, kterou jsem měla netuším proč za sekretářku, a vysvětlovala mi, že mě pro nedostatek uchazečů přehlásili na jiný obor, prý výhodnější pro další rozvoj. Jako bych to nevěděla a oni k tomu nechtěli mé svolení. Mimochodem, jako první výhodu jmenovala krásného učitele. :D

Žer slimáky!

22. března 2012 v 19:15 Deník
Včera jsme byla s Wolfy zase v zámku. Teda spíše ve městě, v kterém se náš zámek nachází. A už při cestě tam jsme měly problém. Wolfy totiž neumí nasedat do autobusu, kterým měla jet. Místo toho seděla na lavce, což mi pak vysvětlovala tím, že věděla, že by jí tam ta ženská zasedla. Ani to, že řídil její oblíbený řidič, ji z té lavičky nezvedlo, to už je vážně co říct!

Ještě na zastávce mě Wolfy seřvala za to, že neumím hledat spoje. Já ho sice našla, to jen ona nasedla do úplně jiného, ale to je přece (pro ni) detail. V autobuse mě pak začaly zpovídat nějaké dvě holky, z nichž jedna očividně nebyla při smyslech a druhá si mě s někým zaměnila. Její výčet toho, kde všude jsme se potkaly, jsem tak zakončila tím, že si mě s někým plete.

"On ji mááá!"

20. března 2012 v 20:10 Deník
Psáno dnes odpoledne

Tak jsem se právě vrátila z okresního kola olympiády z češtiny, což znamenalo den mimo školu. Ale popravdě... ten den byl úplně k ničemu. Nejenže tam se mnou měla jet Wolfy, která nakonec nejela a já jsem tak zůstala ve společnosti holky, s kterou si toho zrovna nemáme moc co říct, ale navíc i učitelky, kterou taky nemám příliš v lásce. Vlastně ani trochu. A ona mě taky ne. Asi je to vzájemné!

Když jsme tam ráno jely autobusem, pomalu ale jistě jsem začínala usínat. Z polospánku mě však vzbudil pohled na kamaráda. Ten si šel směrem ode mě tím jeho specifickým stylem aneb všechno počká, ale co bylo nejdůležitější: měl na sobě mikinu! Tu, kterou jsem si na první pohled zamilovala. Tu, kterou chce Wolfy násilně unést do Finska. A zároveň tu, kterou mi zapřel s tím, že ji asi někde ztratil.

Jak správně přepadávat herce

18. března 2012 v 14:00 Deník
Polovina představení uplynula a byla vyhlášena dvacetiminutová přestávka. Zatímco většina diváků si povídala, já jsem stála uprostřed dlouhé chodby a nevěřicně zírala na muže, který právě zaujatě telefonoval. Ten popocházel z místa na místo a hučel jak voda pod splavem něco, čemu jsem nerozuměla. Vlastně jsem se na jeho slova ani nesoustředila. Potřebovala jsem jen slyšet jeho hlas, abych mohla svému pesimistickému já říct, že je to vážně On!

On, herec - mnou i kamarádkou Wolfy velmi oblíbený - který si předchozí setkání s námi docela nepěkne odnesl. Nejenže díky Wolfy se už nikdy nedočká dalšího potomka, protože kastrace Shakespearovými sonety byla jistě 100% účinná, ale navíc si na svou adresu vyslechl, že "To už jde za debila?" a následně jsem po něm odmítla hodit fot'ák s tím, že za 6.000 Kč mi vážně nestojí. Kdyby to poslední tvrzení aspoň byla pravda...

"A naplivete si na tu lyži. Komplet, na celou lyži!"

10. března 2012 v 17:40 Deník
Omlouvám se, ale tohle sem prostě nešlo nedát! :D
Tělo a hlas "propůjčil" ke gestikulaci Pavla Vacka jeho kolega z Městského divadla Zlín Roman Blumaier. :D A upřímně, vyměnila bych si to s kterýmkoliv z nich. :D ( A nejsem sama, že, Wolfy? :D )

Milé překvapení dnešního dne

9. března 2012 v 16:10 Deník
(Psáno včera)

Mezinárodní den žen...
Tak co, holky, kdopak vám dnes popřál? Nebo tento svátek neslavíte? Já taky ne, ale naprosto nedobrovolně. Právě proto jsem se rozhodla něco s tím udělat. Proto jsem dnes ráno vítala své spolužáky slovy: "Ahoj, já mám dneska svátek!" Ano, já vím, nehezké a hodně egoistické přivítání kamaráda. Ale věřte mi, jeho odpověd' nebyla o nic lepší. "Tak tohle já neslavím!" mi na náladě rozhodně nepřidalo. Potom následoval další decentní pokus připomenout, že já jsem překvapivě taky žena. No, ehm... Asi si pod tím pojmem nepředstavíte to, co ted' t'uká do klávesnice tento článek. Takže má debata s kamarádem a Wolfy už byla vážně poslední šance, pak jsem to radši vzdala.

Může...?! Nemůže...?!

7. března 2012 v 19:59 Deník
Tak jsem dnešní den ve škole přežila sama, přestože Wolfy mi napsala, že se dostaví. Jenže se neobtěžovala, tak jsem tam zůstala trčet jen s Emo Barbie, protože ani Blondie Zombýně se do školy nechtělo. No tak jo, asi nemohla.

Díky mé osamělosti si ke mě musel v matematice přisednout spolužák K., který mě úžasně štval. Nejenže mi podal učebnici, ze které na mě vypadly snad všechny listy kromě dvou, ale ještě měl tu drzost se tomu smát se mnou! :D A když už jsem tu rozpadlou učebnici dala dohromady, začali jsme počítat příklady.

3 minuty vniveč

6. března 2012 v 14:33 Deník
Tak jsem včera odpoledne dostala občanku. Teda dostala - vyloženě jsem po ní chňapla, zatímco paní, držící ji v ruce, mlela: "Je nějaká tmavá. Nechceš ji reklamovat? Fakt ne? Vždyt' je to škoda. Vážně ji nechceš nechat znava vytisknout? Za tři týdny bys měla novou, světlou..." S hlasitým: "Nééé!" jsem jí ji vytrhla z pravačky a jala jsem se vymýšlet kód. Teda on už byl předem vymyšlený, ale od oné paní mi bylo řečeno, at' tam napíšu rok narození. "Ehm, musí to být rok narození?" "Ne, jakákoli čtyři čísla." "Čtyři?" "Dej si jich tam třeba osm!!!" Proč mám takový pocit, že byla ráda, když už jsem odtamtud konečně vypadla?

"Vypadá jako... Rákosníček!"

2. března 2012 v 22:16 Deník
Ano, opět jsem se dokopala k psaní dalšího článku. A neberte to tak doslovně. Já bych si přece nikdy sama neublížila, od toho mám přece bratra! ( Za rok dospělého. )

Ten se mě včera snažil velmi šetrně vystrnadit od počítače slovy: "Vypadni!!!" Když jsem po dlouhé době vzala na vědomí tuto milou prosbu, objala jsem ho s tím, jak moc ho mám ráda. Po tomhle srdceryvném vyznání mi celou svou vahou přejel na jezdící židli nohu. Následovala tichá výměna názorů, po které jsem byla odhozena polovinou těla na postel, druhá polovina se válela na zemi. Odměnou mu budiž krásná rudá stopa na rukou vyrobená mými nehty.