Co se dalo zkazit, zkazilo se...

24. února 2012 v 17:13 |  Deník
Dnešek je vážně skvělý den aneb co se dalo zkazit, zkazilo se. Končí nám prázdniny, ale to mi ted'ka vadí asi nejméně. Tento týden jsem si totiž vyzkoušela, že když mě budík vzbudí po 6 hodině, jsem méně utahaná, než když vstávám sama od sebe skoro v 10 hodin. A navíc jsme minulý týden psali nebo dostali testy ze tří předmětů, o kterých si myslím, že jsem je vyjímečně nenapsala tak strašně, jako vždy. Do háje, vždyt' my zítra - v pondělí, jen mi hrabe - píšeme test z dějepisu. Pomóóóc! :(


Dneska ráno jsem byla ve městě. A to ani pořádně nevím proč. Měla jsem pocit, že bych se mohla potkat s mým kamarádem, a to se i stalo. Jenže naše debata obvykle plná smíchu se zvrhla v něco nepříjemného. Urazil nejen mě, ale i osobu, kterou mám ráda, a já jsem po něm začala řvát, at' toho nechá. Poslední dobou je ke mě totiž strašně milý. (Čtěte ironicky.) Hned se sice začal omlouvat, že to myslel jako vtip a že bych to snad měla vycítit, ale nevím, co se se mnou stalo. Stála jsem vedle něj naštvaná jak malé děcko s dvěma naprosto protikladnými názory. Já jsem vážně chápala, že to tak nemyslel, ale zároveň jsem mu nechtěla odpustit. Urazil mě. I onu osobu. S tímhle se přece nežertuje! :( ( Mimochodem, oficiálně jsem byla s Wolfy. Dlužím jí čaj. Několikátý. )

Doma jsem potom fakt chtěla jít s Wolfy do zámku. Nebo do zámecké. Nebo do cukrárny, vždyt' je to jedno. Včera jsem pro ni hodinu psala Plán č.3., což jsou naše pokusy o zaznamenání myšlenek. Jenže tenhle plán je můj sen. A navíc se tam objevil ještě někdo, tak snad jí to nebude vadit. Ale Wolfy, která mi slíbila, že se ohledně času ozve, se doted' neozvala. Proto jsem tam vyrazila sama.

Po tři čtvrtě hodině necílené chůze jsem se dostala k židovskému hřbitovu. Netuším proč, ale vešla jsem tam a bylo mi naráz nějak... teskno. Jsem křest'anka. Ale jen oficiálně. Nevěřím v nic a zároveň vím, že "něco" existuje. Ale co? Na všech těch hrobech krásně ledabyle rozprostřených po celé ploše bylo něco zvláštního. Neznámé znaky v hebrejštině, jména a příjmení většinou v němčině a data. Ta data! Snad na každém náhrobku byl napsaný rok úmrtí 1940 - 1945. A taky místa jejich skonání - koncentrační tábory po celém světě... :(

Když jsem pak jela domů, byla má nálada na bodu mrazu. Nebo spíše někde kolem mínus 15°C. Kamarád se mě ptal, co mi je. "Nic." Asi stokrát jsem mu tohle slovo opakovala, jenže on to odmítal vzít na vědomí. Pak přitvrdil otázkou, kdo mi co udělal. "Nikdo." "Řekni mi, kdo ti tohle udělal, a já ho zmlátím!" Znělo to tak krásně, že jsem se pousmála. Ale jen na chvilku. Pak mi došlo, že to přece nemůže myslet vážně. Při slovech: "Tak řekneš mi to už?" jsem rychle otočila hlavu na druhou stranu. Chtělo se mi brečet. Naprosto bezdůvodně. Zase. Chtěla jsem být doma a zároveň tam věčně zamlženě civět přes okno na tu zasněženou krajinu jako z pohádky. Taky jsem chtěla konec a zároveň, aby tahle konkrétní minuta nikdy neskončila. Chtěla jsem k němu co nejblíže a zároveň od něj utíkat někam, kam nebude. Jenže ani na jedno jsem neměla sílu. ( Právě se mi ozvala Wolfy! Jen tak náhodou, s ní jsem celé ty dvě hodiny byla. Další čaj v háji. Nebo spíše ve Wolfy. ) Tak já končím, mám ještě 54 minut na to, než mě tat'ka zabije za tenhle výlet. (Asi mě s ním vážně neměl vidět.) Pá pá.

P.S. A tenhle článek vydám, až se mi obnoví heslo na Blogu. Ted' se mi tam totiž nejde přihlásit a píšu do Emailu. ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama