Ave Caeser! aneb Pro každého jiným jménem

14. února 2012 v 21:15 |  Deník
14. únor se na mě valí ze všech stran a já vážně nechápu, co s tím všichni máte? Netuším, proč by lidé měli mít nalinkováno, že právě v tento den se budou chovat hezky a nosit svým drahým polovičkám dárky. A nechápu holky, ženy a dámy, které jsou dnes zklamané, protože jejich drahý na ně zapoměl. Ale snad jim ještě dají šanci 1. května. Nebo spíše 1.dubna. A hlavně se tu poslední větu nesnažte pochopit.

Před chvílí jsem skončila skákaní po posteli se slovy: "Ave Caesar!" A pořád mi to nejde tak, jak bych chtěla! :(

Ještě předtím jsem měla dlouhou debatu s mamkou. Ano, vážně se dokážeme bavit takhle: "McDaly McBy McSe McVyrobit McNáušnice McZ McKnoflíků?" a "McMamí, McJá McBych McChtěla McDo McDivadla McNejlíp McNa McŠkola McZáklad McŽivota." Za vyřčení tohoto jazykolamu (hehe, McJazykolamu) jsem dostala odpověd': "McCo McŘíkalas?" To jen malá ukázka ze života autorky tohoto blogu, která je jen tak, čirou náhodou, naprosto v pořádku. Teda snad. :D

Né, nespadla jsem v noci z postele, protože já jsem trávila noc na židli. S pastelkami v ruce, s peřinou na kolenou a s mou milovanou filajovou... ehm, fialovou šálou omotanou kolem hlavy. Přesně o půlnoci mě totiž probudila nehorázná bolest uší, kterou jsem se snažila se zatnutými zuby nějak přežít. To se mi povedlo, ale pokud Vám nikdy nikdo nepropichoval nožem bubínek, asi to nepochopíte. Asi určitě.

Po dvou hodinách jsem to už nemohla vydržet a zalezla jsem do mamčiné postele. Tím jsem mamku vyhnala. Pro prášky. Bohužel je donesla strašně brzo, takže jsem byla nucena se z její postele překulit do tat'kové, která nevlastní tak teplou peřinu. Ach jo.

Nevím, kdy přesně jsem usnula, ale asi po půl hodince mého spánku se mi do ruky zakouslo naše psisko a odmítalo svůj jazyk i zuby přemístit na něco jiného než na a do mé pravačky. Jediný tvor, který by mě samou láskou sežral, a já ho přitom odháním.

Ráno jsem se probudila asi před sedmou, což netuším, jak je možné. Vedle mě jsem totiž měla mobil, který měl v 6.20 zazvonit. To se ale nestalo a ani SMSku, která mi došla o něco později, jsem jaksi nevzala na vědomí. Zato jsem se začala divit nad další SMSkou, tentokrát od Wolfy. Prý jsem zase nemocná. Zase? Já jsem za celý půlrok chyběla jenom jeden den, a to jsem byla na dni otevřených dveří na mé snad budoucí škole. Prosím, prosím, at' se tam dostanu.

I když, jak si ted' myslí Wolfy, s mým štěstím zvládnu všechno. Já ho totiž mám. Vidím mé zlatíčko v růžové palestině, mám štěstí. Mrknu se na hodiny a není tam datum, ale čas, co mám? Překvapivě... štěstí! Já mám totiž štěstí ve všem. Jak jinak si vysvětlit, že jednoho krásného dne vyhraju pár miliard, koupím si zámek a odstěhuju se tam. A pokud mi ho neprodají, zdrhnu do Vídně s klukem, který nenávidí němčinu, protože mu nejde. Učí se ji asi o deset let déle než já, pohoda...

Proboha, jak jsem se k tomuhle dostala? Vracím se zpátky do dnešního rána. Byla jsem s tat'kou u doktora, kterého mám celkem v oblibě. Teda měla jsem, když mi v mých pěti letech říkal "Kateřino." a dával duhové skákací kuličky. Že mi je dneska nedal bych mu s klidným srdcem odpustila, ale že mě oslovil: "Slečno," to mu jen tak neprominu.

On byl jediný, od koho jsem to jméno měla ráda. A tahle jeho zrada mě hluboce ranila. Co taky čekat ode mě, která seřvu kluka, kterého mám ráda jen proto, že mi místo obvyklého Kačí řekne: "Kát'o." Nechtěl by mi někdo z Vás lištit, pokud to udělám ještě jednou?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama