Únor 2012

Pomyslný seznam kamarádů

25. února 2012 v 23:21
Opustili mě...

...všichni mí přátelé. No tak jo, přeháním. První onen "kamarád", se kterým si někdy - při nejhorších záchvatech lítosti - píšu. Sakra, musím si ho zase vymazat, at' mám pokoj. Po něm i Wolfy, která se tentokrát pro změnu přidala do našeho společného chatu. A před chvílí i Emo Barbie, která řeší velký problém. Proč svému bývalému klukovi nedala kopačky dřív než on jí? Já to vážně netuším. Tak, a ted' jsem toho svého "kamaráda" odebrala i z Facebookových přátel, jsem prostě šikulka! :D

Co se dalo zkazit, zkazilo se...

24. února 2012 v 17:13 Deník
Dnešek je vážně skvělý den aneb co se dalo zkazit, zkazilo se. Končí nám prázdniny, ale to mi ted'ka vadí asi nejméně. Tento týden jsem si totiž vyzkoušela, že když mě budík vzbudí po 6 hodině, jsem méně utahaná, než když vstávám sama od sebe skoro v 10 hodin. A navíc jsme minulý týden psali nebo dostali testy ze tří předmětů, o kterých si myslím, že jsem je vyjímečně nenapsala tak strašně, jako vždy. Do háje, vždyt' my zítra - v pondělí, jen mi hrabe - píšeme test z dějepisu. Pomóóóc! :(

Ach, ty naše vztahy...

21. února 2012 v 22:52 Deník
Zase si píšu s kamarádkou Emo Barbie a zase nevím, co to v mém okolí jsou za vztahy?
Holka chodí s klukem, který se líbí její kamarádce. Ta neváhá udělat cokoli pro to, aby ho dostala. Chápete to? Já... Když se mi líbil stejný herec jako Wolfy, přeorientovala jsem se na jeho kolegu. Jak tohle může kamarádka nebo spíše "kamarádka" udělat? Miluju jejich statusy na Facebooku s hromadou srdíček a řečmi, jak jsou best friend a zaručeně je nikdy nic nerozdělí. Jasně, spolu a navždy. Ale jen do doby, než se na scéně neobjeví nějaký kluk. Já bych tu debilní krávu zabila! A stejně se zase dají dohromady...

Uvítací fanfára pro cukřenku

21. února 2012 v 19:01 Deník
Včera odpoledne jsem se s Wolfy vydala do knihovny. A i když mě tam Wolfy pozvala, divila se, že jsem si dokonce i svlékla bundu a vyzula boty, abych se mezi těmi regály s knížkami mohla ztratit. Mimichodem, vyplnila jsem křížovku a dostala jsem bonbón. :D Knihovnice pak prohodila: "To bylo lehké, že?" No jasně, proto jsem nad otázkami pro děti z prvního ročníku přemýšlela asi pět minut. Pro představu: Dny na papíře. Hihi, kalendář! :D Po chvíli v knihovně, kdy jsem odolávala svodům něco si půjčit a nadávala, že nemají nic od Michaela Scotta ( a i kdyby měli, stejně si to nevezmu! ), jsme odešly.

Následovala návštěva cukrárny, ale tentokrát jiné, než té naší zamilované. To bude asi důvod, proč jsem se tam necítila tak dobře. Taky jsme si jako vždy daly čaj, proto jsem zpoza nabídkového lístku vytáhla s hlasitým: "Tramtadadááá!" cukřenku. Já vím, chtělo by se to mírnit. :D Taky jsem od Wolfy dostala strašně krásný obrázek. ( Odběhnutí - záchvat smíchu při pohledu na něj - vrácení se. ) Už ted' má čestné místo na zdi mého pokoje, hned nad fotkou našich nejoblíbenějších herců.

Závislá na prášcích

18. února 2012 v 19:27 Deník
Přestože jsem ve čtvrtek nastoupila do školy, včera mi zase nebylo zrovna nejlíp. Proto jsem se ráno schválně motala kolem mamky a čekala, až uzná, že jsem k návštěvě školy naprosto nepoužitelná. ( Prakticky už devátým rokem. ) Samozřejmě, že by jí to bez mého popostrkování ani nedošlo, ale já se snažila a vyšlo to! :D

Ave Caeser! aneb Pro každého jiným jménem

14. února 2012 v 21:15 Deník
14. únor se na mě valí ze všech stran a já vážně nechápu, co s tím všichni máte? Netuším, proč by lidé měli mít nalinkováno, že právě v tento den se budou chovat hezky a nosit svým drahým polovičkám dárky. A nechápu holky, ženy a dámy, které jsou dnes zklamané, protože jejich drahý na ně zapoměl. Ale snad jim ještě dají šanci 1. května. Nebo spíše 1.dubna. A hlavně se tu poslední větu nesnažte pochopit.

Před chvílí jsem skončila skákaní po posteli se slovy: "Ave Caesar!" A pořád mi to nejde tak, jak bych chtěla! :(

Ještě předtím jsem měla dlouhou debatu s mamkou. Ano, vážně se dokážeme bavit takhle: "McDaly McBy McSe McVyrobit McNáušnice McZ McKnoflíků?" a "McMamí, McJá McBych McChtěla McDo McDivadla McNejlíp McNa McŠkola McZáklad McŽivota." Za vyřčení tohoto jazykolamu (hehe, McJazykolamu) jsem dostala odpověd': "McCo McŘíkalas?" To jen malá ukázka ze života autorky tohoto blogu, která je jen tak, čirou náhodou, naprosto v pořádku. Teda snad. :D

Né, nespadla jsem v noci z postele, protože já jsem trávila noc na židli. S pastelkami v ruce, s peřinou na kolenou a s mou milovanou filajovou... ehm, fialovou šálou omotanou kolem hlavy. Přesně o půlnoci mě totiž probudila nehorázná bolest uší, kterou jsem se snažila se zatnutými zuby nějak přežít. To se mi povedlo, ale pokud Vám nikdy nikdo nepropichoval nožem bubínek, asi to nepochopíte. Asi určitě.

Po dvou hodinách jsem to už nemohla vydržet a zalezla jsem do mamčiné postele. Tím jsem mamku vyhnala. Pro prášky. Bohužel je donesla strašně brzo, takže jsem byla nucena se z její postele překulit do tat'kové, která nevlastní tak teplou peřinu. Ach jo.

Nevím, kdy přesně jsem usnula, ale asi po půl hodince mého spánku se mi do ruky zakouslo naše psisko a odmítalo svůj jazyk i zuby přemístit na něco jiného než na a do mé pravačky. Jediný tvor, který by mě samou láskou sežral, a já ho přitom odháním.

Ráno jsem se probudila asi před sedmou, což netuším, jak je možné. Vedle mě jsem totiž měla mobil, který měl v 6.20 zazvonit. To se ale nestalo a ani SMSku, která mi došla o něco později, jsem jaksi nevzala na vědomí. Zato jsem se začala divit nad další SMSkou, tentokrát od Wolfy. Prý jsem zase nemocná. Zase? Já jsem za celý půlrok chyběla jenom jeden den, a to jsem byla na dni otevřených dveří na mé snad budoucí škole. Prosím, prosím, at' se tam dostanu.

I když, jak si ted' myslí Wolfy, s mým štěstím zvládnu všechno. Já ho totiž mám. Vidím mé zlatíčko v růžové palestině, mám štěstí. Mrknu se na hodiny a není tam datum, ale čas, co mám? Překvapivě... štěstí! Já mám totiž štěstí ve všem. Jak jinak si vysvětlit, že jednoho krásného dne vyhraju pár miliard, koupím si zámek a odstěhuju se tam. A pokud mi ho neprodají, zdrhnu do Vídně s klukem, který nenávidí němčinu, protože mu nejde. Učí se ji asi o deset let déle než já, pohoda...

Proboha, jak jsem se k tomuhle dostala? Vracím se zpátky do dnešního rána. Byla jsem s tat'kou u doktora, kterého mám celkem v oblibě. Teda měla jsem, když mi v mých pěti letech říkal "Kateřino." a dával duhové skákací kuličky. Že mi je dneska nedal bych mu s klidným srdcem odpustila, ale že mě oslovil: "Slečno," to mu jen tak neprominu.

On byl jediný, od koho jsem to jméno měla ráda. A tahle jeho zrada mě hluboce ranila. Co taky čekat ode mě, která seřvu kluka, kterého mám ráda jen proto, že mi místo obvyklého Kačí řekne: "Kát'o." Nechtěl by mi někdo z Vás lištit, pokud to udělám ještě jednou?

Medvědovy pošlapané nohy a hodina se třemi argumenty

11. února 2012 v 19:22
Jako v jedné z mála vesnic se v té naší udržuje zvyk jménem vodění medvěda. Celá tahle akce spočívá v tom, že chlap v obleku medvěda a rej masek obchází všechny domy, aby z nich dobrovolně či nedobrovolně vytáhli holky, s kterými pak medvěd tančí. Tenhle cirkus u nás probíhal dneska, a protože mamka je nemocná, museli jsem ji letos zastat my. :(

Ráno jsem začala dělat těsto na koblihy. Pro jistotu poloviční dávku, protože je vážně nemám dvakrát v lásce. Vlastně ani jednou. Naštěstí se tat'ka nevydržel dívat na mou bezmoc a pomohl mi. Při tom mi nalil něco skvělého a rudého, což vydával za likér. Hodnota alkoholu v tom sice byla o trošku větší než nula nula nic, ale mé záchvaty smíchu tomu ani náhodou nenasvědčovaly. Taky nám dneska tat'ka vařil oběd. Překvapivě jsem docela hladná, protože kromě snídaně a kafe jsem nic jiného neměla.

Odpoledne jsem sebou sekla na postel a odmítala jsem ji opustit, protože jsem byla celkem nevyspaná. ( Což jsem už od úterý nebo nějak tak, protože mi ve tři hodiny ráno přišla SMSka od Vodafonu. Asi přejdu k T-Mobilu, protože od té doby trpím nespavostí.) Jenže z mé milované postýlky jsem byla nucena vyskočit asi po pěti minutách, protože se dostavil již zmíněný medvěd a já - ačkoli to absolutně neumím - jsem s ním musela tančit polku. Díkybohu, že chtěl klasickou, a ne onu "skákanou", kterou se mě marně snaží naučit v tělocviku.

Po skončení tohto "tance" jsem se dozvěděla, že umím(!) tančit hezky a že by mě uvítal na příštím plese jako partnerku, protože ta jeho už tančit nemůže. Ehm, jasně. I kdybych to vážně uměla, nemám nejmenší chut' jít na ples s chlapem asi o čtyřicet let starším, než jsem já. A stejně mám pocit, že mě viděl nejméně trojmo, a ani nevěděl, které z mých dvojnic to říká. :D

A když už jsme u těch starších... Včera jsem byla venku s klukem, který má o dost více let než já. Miluju ty naše společné chvíle. A nejen je! :D Dokáže mě rozesmát, at' mám jakoukoli náladu. Neřeší, co si o našem věkovém rozdílu myslí okolní lidé, a klidně mě před nimi chytne za ruku nebo si mě rovnou posadí na klín. Ví, že při každém jeho úsměvu začnu rudnout... :D

Ale po včerejšku mě za to, že jsem s ním byla, mamka pěkně seřvala. Ale ani ty tři neustále opakované argumenty, které po mě hodinu v kuse řvala, mi v tomhle vážně nezabrání. :D A už vůbec ne to, že jsem z ní potom vytáhla, že se jí taky líbí. :D No jo, sympat'ák... :D

Mé patnáctiny aneb Taky tě mám ráda...

4. února 2012 v 19:29 Deník
Včera jsem Wolfy opět vytáhla do zámku. Poslední slovo čtěte jako do cukrárny, protože tohle místo ted' vážně navštěvujeme jaksi samozřejmě a automaticky místo oné krásné barokní budovy, která je veřejnosti uzavřená. :(

Ale musím se přiznat, že neumím poznávat hodiny. Z nějakého netušeného důvodu jsem tam jela o hodinu dříve a pak jsem se sháněla po Wolfy, kterou jsem tam logicky nemohla najít. ;)

Tohle mé marné hledání kamarádky vypadalo asi následovně. Vešla jsem do cukrárny a uprostřed jsem udělala otočku se slovy: "Tady není!" Ještě jsem pro jistotu mrkla za roh, kde se na mě dvě starší dámy podívaly s docela velkým opovržením, ale já jsem to v tu chvíli neřešila.

Vydala jsem se za mamkou do práce, odkud jsem Wolfy zavolala. ( Samozřejmě, že mám mobil, ale kredit né. ;) ) Odtamtud jsem pak šla na vlakové nádraží za Wolfy, kterou jsem nějakým zázrakem minula. Takže mi pak zavolala s tím, kde jsem, že mě zabije, mrzne jí pravá ruka, at' jí jdu okamžitě naproti kolem hlavní silnice a další.

Zatímco na mi tohle "v klidu" vysvětlovala, klátila jsem se smíchy a odpovídala: "A jak se pozná hlavní silnice?!?" No, asi jsem to zařvala moc nahlas, protože chlap, který šel naproti mě, se nedíval zrovna... hezky. Dokonce jsem čekala, že mi to vysvětlí, ale má naivita očividně futry mlátí. (To je tak krásné přirovnání... :D ) Zbaběle zdrhl s obličejem stáhnutým nějakou podivnou grimasou, tse! :D

Zatímco mě míjel, Wolfy do mobilu řvala: "Kurva, mi mrzne ruka!" V tu chvíli ji také míjel nějaký chlap a jak mi říkala, udělal to samé, jako před chvílí můj protijdoucí. Ehm. :D

Když jsme se konečně potkaly, naše ruce původně natažené k uškrcení si to nějak rozmyslely a já jsem se s Wolfy vydala do oné cukrárny, kde jsem předtím předváděla piruetu. Samozřejmě jsem tam vešla a začala říkat, že jsem tam prvně. Taková nenápadnost, že? :D No a jako vždycky jsme si objednaly čaj, na který jsme potom čekaly ve vedlejší místnosti.
Tehdy má kamarádka začala řvát: "Kde je ten čaj?!?" Samozřejmě ve chvíli, kdy od ní čaj byl necelý metr, protože obsluhující už nám ho nesla.

U čaje a zákusků jsme rozebíraly ty naše starosti. Wolfy se mi přiznala, že se jí v noci zdálo o herci. O mém nejoblíbenějším herci! :O V tomhle snu hledal svého kolegu a ona mě. A hledali nás krásným způsobem. Sedli si ke stolu a povídali si, a ona ani neví o čem! Opět mi nezbývá nic jiného, než: Tse! :D

( Mimochodem, tento herec s ní nemá žádné dobré zkušenosti. Bodejd' by jo, když se mu tlemí, říká mu, že je debil, kastruje ho Shakespearovými sonety a tak dál. A za tohle všechno se jí o něm ještě zdá. :'( Já chci taky! )
Taky jsme probíraly mé ochablé a ráno (téměř) neslyšitelné hlasivky. S těmi jsem ráno zažila rozhovor s mým zlatíčkem.
"Ahoj, Kačí!"
"A---a---hoj."
"Kačí, ty se se mnou nebavíš???"

Dokonalost! A ten den jsem zažila ještě jeden krásný okamžik. Byla jsem s tat'kou v jednom nákupním centru a pili jsme kávu. ( Já alžírskou, hehe! :D ) Pak se tat'ka hodně rychle skrčil a padl na stůl, protože uviděl nějakého známého. Jeho prosebné: "Hlavně at' mě nevidí!" bylo přerušeno: "Jééé, ahoj!" z úst jeho jistě velmi oblíbeného známého. :D

Ale ted' zpátky do cukrárny. Po hodině a něco jsme ji s těžkým srdcem opustily a vydaly jsme se ven do šíleného mrazu. Šly jsme na zastávku, když Wolfy v záchvatu smíchu zvolala: "Autobus!" Zatímco já jsem se rozběhla se slovy: "Ten je náš!", Wolfy stála na chodníku a odmítala se hnout. Naštěstí řidič počkal, čímž si na Wolfyině pomyslném seznamu vysloužil další obrovské plus, kterých tam už beztak má docela dost. :D

A závěrem rozhovor mě a Wolfy v naprosto tichém autobuse:
W: "S tebou si nesednu!"
J: "Taky tě mám ráda."
W: "Já tebe víc!"