Usměvavá záchrana

25. listopadu 2011 v 6:48 |  Deník
Tak jsem právě smazala asi desátý úvod mého budoucího článku a už tady ztrácím nervy, takže omluvte prosím nekvalitu tohoto článku. I když pochybuju, že by některý z mých článků byl kvalitní... Ééé... Ne, nevzpomínám si na žádný takový.

Dneska se v naší škole konaly třídnické schůzky. Zezačátku nuda, ale pak nám zástupci středních škol povídali o jejich pracovišti, takže se ta nuda začala střídat s chvilkami zaujetí. To by jste nevěřili, kolika přeřeků se oni nám neznámí učitelé dopustili. Také jsme měla názornou ukázku, že ženská dokáže mluvit pět minut v kuse a chlap necelé dvě minuty s pomlkami a řeknou vlastně oba to samé. Nač to dělat jednoduše, když to jde i složitě, že?!?

Budu strašně hodná (jako vždy) a povím Vám něco o dnešku. Zkuste si představit velkou místnost, která je rozdělena skříněmi na dvě části. V jedné části jsme obyčejně my - nevinné děti - mučeni učitelem v předmětu přírodopis a nebo naopak se do role mučitelů vžíváme my a týráme naši učitelku v hudebce. Druhou částí oné místnosti se obvykle line náš ohlušující řev, přes který nejde slyšet pokus tří mých spolužaček, které zpívat umí.


V téhle části, nevhodně nazývané hudebna, seděli již zmínění zástupci škol a jeden po druhém nebo spíš druhý po prvním přecházeli do druhé poloviny, učebny přírodopisu. Tam už na ně čekal dav rodičů a jejich dětí s nevyřčenou otázkou, kdy už bude konečně konec. Přesto zástupci před těmito dychtivými pohledy nezdrhali, jen se nesměle pousmáli a začali mluvit naučené fráze. Při prvním výpadku paměti se zatvářili, jako že je konec, otočili a odešli zpět. Samozřejmě si v polovině cesty vzpoměli na nějakou veledůležitou informaci a tak začli na celou učebnu řvát, kdy je den otevřených dveří nebo něco takového.

Když už byl takhle předveden několikátý kolega a zpoza skříně nevycházel nový, přestože byl očekáván (nesrdečně, ale aspon něco), rozhodla se jedna z našich učitelek mrknout do hudebny a položit otázku, jestli půjde ještě někdo. Mužským hlasem se ozvalo: "Tak já půjdu ještě jednou!" a následovalo hlasité: "Třííísk!!!", které se pěkně rozlehlo. Proč? Řekl by mi někdo, proč se jako vždycky musím začít smát já svým šíleným smíchem?
Naštěstí to trvalo jen chvilku, protože se s velkou radostí přidali i ostatní... :D

*až na poslední řádek psáno včera
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chii - chan | Web | 25. listopadu 2011 v 14:31 | Reagovat

To, že někdo zapomněl na den dveří, se stalo jen jednomu člověku.
Ten chlap neřekl, že půjde ještě jednou, protože tam BYL jednom jednou a dvakrát ho tam záhadně nikdo neviděl. Sama učitelka němčiny nám to říkala v hodině.
A nesmála ses jenom ty, ale všichni rodiče i žáci. Jen tak mimochodem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama