Mým z(a)blouditelům aneb Mrzí mě to, ale je to nutné

28. září 2012 v 19:23 |  Deník
Milí z(a)bloudilci!

Den D nastal. S velkou lítostí v srdci a s před chvílí uslzenýma modrošedýma očičkama jsem se rozhodla Vám oznámit, že tento blog už nebude žít. Zatím ještě nevím, jestli ho uvedu do umělého spánku nebo ho rovnou předám smrti, ale jistí lidé a okolnosti mě k tomuto kroku vyloženě donutili. Nechci prostě, aby ti lidé nadále vědělo o tom, že žiju, natož o každém mém kroku a mých náladách. Proto Vás ostatní nedobrovolně opouštím, ale pro mě to prostě je důležité.

Ráda jsem tu psala a radovala jsem se nad každým komentářem. Teda až na jeden. Podstatně raději jsem s Vámi vedla přes Vaše blogy debaty a snad úplně největší radost jsem měla, když jsem si četla krásné článku z Vašich hlav a rukou. Ale všechno krásné jednou musí končit a já ted' mizím.

A pokud je Vám to líto alespoň ze sedminy jako mně, nezoufejte! Pořád přeci žiju. Pořád mám skvělé kamarády a pořád sním o tom, co se nikdy nestane. Pořád lítám po zámku a pořád se sápu po hercích, to mi přece nikdy nikdo nezakáže! A třeba se ještě někdy potkáme.
 

Můj anděl strážný jménem David

25. září 2012 v 18:38 |  Deník
Okolo nás existují andělé a já jsem ráda, že když už se vlastní vinnou zamotám do něčeho nepěkného, vezmou na sebe podobu někoho z okolí a pomůžou mi. Mám neskutečné štěstí na opilce a psychopaty, a když se k tomu zhulí laciným doutníkem, vážně není o co stát. Asi mám v auře něco, co je pro ně neodolatelné. A to něco mi včera přihrálo do cesty jistého chlapa a jako obranu před ním i skvělého číšníka, protože tentorozporuplný zážitek mám z restaurace.

Třikrát doma a vzorná návštěvnice výstavy

24. září 2012 v 17:40 |  Deník
Na intru se dá přežít, ale jsou lidi a věci, kteří a které vám pořád nehoráznou měrou chybí. A tyhle nedostatky se snažím alespoň jednou týdně vrátit do normálu, do doby, kdy se pod pojmem "doma" skrýval náš dům a blízký zámek, ne jako ted' i internát. ( Já mám vlastně tři domovy. Drsné...! :D )

Právě z tohoto důvodu jsem se včera ráno vydala do zámku. A ačkoli se měla dostavit i Wolfy, její očekávání bylo marné. Dříve, než mi to bylo vysvětleno, jsem se rozhodla navštívit jednu z tamních zámeckých výstav. Zakoupila jsem si vstupenku, zatímco ženská mi ji dávající a tvářící se, jako by mě chtěla zakousnout, mi řekla, že výstava začíná od 9 hodin. Tuto zprávu jsem přijala s velkým nadšením, protože jsem se po neskutečně dlouhé době mohla toulat po zámku za nějakým účelem - čekám přece na výstavu, jsem totiž vzdělané kulturní dítě s citem pro krásu! :D

S modrou vstupenkou v kabelce jsem zdolala schody a počala jsem nenápadně následovat staršího chlapa, který bloudil po prvním patře a v pravé ruce svíral tutéž vstupenku. Nechápavě zkoumal obrazy na chodbě a když došel ke dveřím, gentlemansky počkal na mou nedůležitou osobu a podržel jí dveře. Společně jsme pak vyčkávali devátou hodinu ranní a když se hodinová ručička přehoupla přes toto číslo, vyhlíželi jsme někoho, kdo by přišel a odemkl dveře na výstavu s povzbuzením, at' dotyčného následujeme.
 


Zlínská psiska

23. září 2012 v 17:42 |  Fotky
Včera jsme se s tat'kou a s našim psiskem vydali do zlínského útulku na shledání zvířat, která už tomuto místu nemusí říkat domov. Tak tady jsou naše fotky.

Vtipný šílenec, nenadálé objetí a výsměch kvůli prohibici

18. září 2012 v 19:34 |  Deník
Máme zvláštní učitele. A čím víc jsou zvláštní, tím víc je mám radši. Včera dopoledne jsme měli prvně učitele na výtvarku. Jako vzorní žáčci jsme zdrhli k ateliéru, ale když nás míjel, rozhodli jsme se ho následovat. On zmizel a my jsme se uvelebili v naší třídě tiše očekávající jeho příchod.

Po pár minutách vyloženě třískl klikou, otevřel a zazpíval: "Dóóóbrýýý dééén!" Se smíchem jsme vstali a následně se posadili, zatímco on se nám představil, stoupl si ke dveřím a mezitím co svíral kliku, odpovídal nám na naše dotazy. Pak se nás nervózně optal, odkud pocházíme. Na naše odpovědi reagoval vždy stejně, vyjmenoval všechny hospody v okolí našeho bydliště a odborně je zhodnotil. Pak nás ale upozornil, že myslet si o něm, že je stále naložený v lihu, je nepravdivé. Souhlasím, takhle vysmátý přece nemůže být jenom z tak slabého matroše.


"Ježíííšééék!"

13. září 2012 v 14:46 |  Deník
Minulý pátek si mě sestřenice P. vyzvedla z internátu a společně s jejím klukem D. jsme se po nějaké chvíli vydali do Zlína prozkoumat tamní čajovnu. Přestože ta se otvírala až za 50 minut a já bych nejradši jela domů, rozhodli jsme se zůstat a čas jsme si krátili hledáním restaurace.

Tam jsem dostala Kofolu a vynikající horké maliny se šlehačkou a zatímco jsem si je slastně vychutnávala, sestřenice začala debatovat o tom, jak na ni vycpaná hlava jelena na protější straně nepříjemně zírá. Podívala jsem se na dávno mrtvé zvíře a vzpomněla jsem si na učitele, který nás téhož dne suploval místo tělocviku.

Skoro po celou hodinu měl oči přilepené na mě a já jsem se jim marně snažila neuhýbat. Pak se mě zeptal, jestli náhodou nemám starší sestru a byl chvíli klid. Ne však nadlouho. Zatímco jsem se snažila čmárat po devíti tečkách, které nám dal za úkol spojit čtyřmi tahy, přišel ke mně a vyzval mě, abych si stoupla. Očividně si oddechl a s větou: "Ne, ta měla tak 180, ta byla abnormálně vysoká." se vzdálil. Co to jako mělo znamenat? Díval se dost vyděšeně a zároveň se snažil dokázat, že se mě nebojí, takže co mu má dvojnice asi mohla udělat?

Po důkladném zlikvidování mých malin a káv mého doprovodu jsme se znovu vydali do čajovny ještě před hodinou otevření, což D. zdůvodňoval tím, že si chce vybrat nejlepší místo. Vešla jsem tedy dovnitř a byla jsem zmatená nejen z toho, že jsem v čajovně prvně. Procházeli jsme totiž dlouhou a uzoučkou chodbou a já jsem si nemohla odpustit dodatek, že vlastním klaustrofobii, kterou jsem si v sobě tak nějak vypěstovala.


Slyšeno během týdne

10. září 2012 v 12:56 |  Hlášky
Pondělí 3. září

... naivní pokus o hraní frisbee ...
"Odted' je nové přirovnání: je levá jak žralok."

Úterý 4. září

... protijdoucí chlap vysvětluje mobilu ...
"Tak jo, draku, heled'!"

Můj svět jsou divadelní rekvizity (... nejmilejší z rekvizit pro mě jsi Ty!)

3. září 2012 v 14:25 |  Deník
Kdysi o prázdninách se mi Wolfy svěřila, že 1. září ode mě očekává článek, tak tady je. A protože článků o škole si se mnou jistě ještě užijete fůru, v tomto se vracím k minulému pátku.

Když toho dne večer konečně začala našlapovat tma, šla jsem navštívit vanu a následně se obléct. Zbožňuju oblečení historie, tak jsem si pod sukni po zem schovala spodničku a na krk jsem si připnula krajkový nákrčník, který mi minulý večer na objednávku ušila mamka. Nádech dávných dob jsem musela zmírnit trikem a sakem, a takto vymóděná jsem se vydala k tetě.

U ní doma jsme se domluvily na tom, že… před devátou hodinou večerní KONEČNĚ pojedeme DO DIVADLA, a to na noční prohlídku. Má radost, že dvouměsíční abstˇáček a jeho příznaky zmizí a já zase uvidím oblíbené herce byla nepopsatelná.

Po chvilce jsem se vrátila domů a šla jsem si hrát s ovladačem. V televizi zrovna dávaly minulou vánoční pohádku s Tomášem Klusem, která mě donutila přehrávat si okamžiky, kdy jsem ji ve společnosti Wolfy viděla prvně.


Zahrádkaření, ošklivá nula, zděšení z mé milé osoby a Tonda?

29. srpna 2012 v 22:27 |  Deník
Mám ho! Je malý, úžasný a červený a Wolfy už asi tuší, že se tady právě ropzlývám nad svým novým noteboočkem, který vlastním už od včerejšího poledne. A aby toho nebylo málo, daroval mi bratříček za můj poukaz na 1.000 Kč do jisté sítě elektroniky malé běloučké skládací repráčky. Jak jsem tvrdila mamce, ted' už jenom tranpolínku, vrtulníček a cylindr a jsem št'astná na další život dopředu.

Včera dopoledne jsem věnovala krocením nějakého keře s nůžkami v rukou. Dědovi se prostě nedá odporovat, protože je ten nejúžasnější na světě, a tak stačí jen prosba a já už se snažím, aby úkol byl vykonán jak nejlépe můžu, ikdyž leckdy to tak nevypadá.

Dřepěla jsem na schodišti a snažila jsem se ostříhat ten keř jen pár minut, když v tom za plotem zaparkovali nějací chlapi, co se snažli betonem slátat cestu. Bylo jich asi pět a já jsem za zády slyšela jen úžasné poznámky typu: "Soustřed' se na práci, ne na slečnu!" a "Kdyby ji aspoň od té práce bolely ruce a..." A zdrhla jsem plet záhon, takto debatovat můžou přece i beze mě.

Sny a divadelní abst'áček

27. srpna 2012 v 22:05 |  Deník
Jak často a ráda říkám, miluju své sny! A jeden z nich si zase po delší době pamatuju, takže si ho sem chci naklikat. Ale začnu od večera. V 19 hodin jsem svého bratříčka vypálkovala od počítače a on si lehl za mě. Vždycky mě ale znervózňuje, když ho mám za zády, tak jsem ho přeposlala do mého pokoje. K mému velkému údivu se zvedl a šel, usnul tam a vzbudil se až ráno.

A protože mi okupoval postel a já vím, jak je ubohé a bezcitné někoho budit, obětovala jsem se a večer jsem ulehala do jeho postele, kterou z duše nenávidím. Nejenže má na sobě dvě vrstvy madraček, které se neustále rozjíždí do všech světových stran, ale navíc se v nich zaboříte dolů a vlastně ani pořádně netušíte, kam jste se to propadli. I přes tyto nedostatky a nespočítatelné minuty, kdy jsem se budila, se mi zdál krásný sen.

Kam dál